O webu

 Experimentální psychologie

Experimentální psychologie je disciplínou studující psychologické jevy a procesy. Experimentální psychologie se snaží vysvětlit aktivity živočichů(včetně lidí) a funkční organizaci mentálních procesů prostřednictvím změn proměnných, které by mohly chování zkoumaných subjektů ovlivnit. Primárně tedy usiluje o definici zákonitostí, které popisují vazby a vztahy mezi manipulovatelnými podmínkami a vnějšími či vnitřními projevy jedince.Spektrum experimentální psychologie prakticky zahrnuje všechny oblasti psychologie, které využívají experimentální metody.

Mezi tyto oblasti patří studium žití a vnímání, učení a paměti, motivace a také biologická psychologie. Experimentální odnože se ob jedují u řady psychologických disciplín, jako je třeba dětská, klinická, sociální nebo vzdělávací psychologie. Experimentální psychologové obvykle pracují s normálními organismy bez jakéhokoli narušení. Oproti tomu biologická psychologie často studuje jedince zasažené radiací, ovlivněné drogami nebo operativním zásahem, popřípadě trpící dlouhodobou deprivací nejrůznějšího typu.Předmětem výzkumu jsou zde rovněž organismy a přirozeně vzniklými organickými abnormalitami nebo emočními poruchami.

Gestaltismus

Gestaltismus (též tvarová či celostní psychologie) je psychologickou školou založenou ve 20. Století, která postavila základy moderního studia vnímání. Gestaltismus klade důraz na poznatek, že celek je vždy víc než jen prostý souhrn dílčích prvků. To v praxi znamená, že vlastnosti celku nelze odvodit z izolované analýzy jednotlivých částí. Německé slovo Gestalt ( popřípadě slovo gestalten) znamená v originále způsob, jakým je určitá věc utvářena, složena či uspořádána. V angličtině nemá tento výraz svůj přesný ekvivalent. Nejběžnější překlady jsem „celek“ či „tvar“, přičemž v psychologii se tento pojem často interpretuje jako „vzor, forma,šablona či konfigurace“.

Gestaltismus vznikl v Rakousku a Německu jako reakce na asocianismus a atomistickou orientaci strukturalistických škol ( tedy přístup, který rozkládá zkušenosti či zážitek na jednotlivé, vzájemně nespojené fragmenty). Tvarová psychologie tak vlastně nahradila fenomenologii, která připouštěla pouze popis přímé psychické zkušenosti, přičemž však nijak nevymezovala, co všechno je v rámci takového popisu dovoleno. Gestaltismus byl částečně také pokusem o přidání humanistického rozměru k dosavadnímu způsobu výzkumu psychického života, který byl kritizován za příliš sterilní a redukcionistický přístup. Tvarová psychologie dále usilovala o to, aby do oblasti výzkumu byly zahrnuty i takové vlastnosti, jako je tvar (forma), význam (smysl) a hodnota, které byly do té doby v psychologii převážně ignorovány nebo odsunovány mimo hranice vědeckého zkoumání.

Dílo psychologa českého původu ( narodil se v Praze) Maxe Wertheimera ( Experimentální studie vnímání pohybu) z roku 1912 prakticky odstartovalo rozvoj Gestaltismu. V této práci autor referoval o studii zjevných pohybů, kterou uskutečnil ve Frankfurtu ve spolupráci s dalšími psychology Wolfgangem Kohlerem a Kurtem Koffkou. Tato trojice pak společně vytvořila jakýsi mozkový trust tvarové psychologie a jejich spolupráce vydržela několik desetiletí.

Rané práce gestapismu se věnovaly zejména vnímání, přičemž zvláštní pozornost byla soustředěna především na organizaci zrakového vnímání, jak ukazuje příklad zkoumání zrakových iluzí. V roce 1912 objevil Wertheimer tzv. fí-fenomén ( fenomén zdánlivého pohybu), což je zrakový klam, při kterém se nehybné předměty, prezentované v rychlém sledu ( překračujícím práh, limitující schopnost vnímat je jako oddělené předměty), jeví jako pohyblivé. Vysvětlení tohoto jevu, rovněž označovaného jako zraková setrvačnost a dobře známého z kinematografie, znamenalo silný důkaz správnosti principů gestaltismu.

V rámci dřívějších představ, podle nichž odpovídal jednomu počitku či vjemu zásadně jeden fyzický stimul, nebylo možné fí-fenomén žádným způsobem vysvětlit. Wertheimer ovšem dokázal pochopit, že vnímaný pohyb je odvozenou zkušeností, která není vlastní izolovanému podnětu, ale souvisí s kontextem stimulu. Když jsou nehybné předměty vnímány jako pohyblivé, nervová soustava pozorovatele nevnímá fyzické podněty jen pasivně, v postupném sledu izolovaných podnětů. Naopak – neurální organizace funguje tak, že vnímaná zkušenost se okamžitě promění v celek složený z dílčích prvků. V pozdějších dílech byl tento princip jako „zákon výstižnosti“, který říká, že neurální a percepční organizace jakékoli soustavy podnětů vytváří za  příznivých podmínek jeden celek.

V dalších desetiletích se pak objevily další významné práce na obdobná témata. Gestaltismus byl rozšířen o studium dalších oblastí vnímání, řešení problémů, učení nebo myšlení. Principy tvarové psychologie byly později aplikovány na zkoumání motivace, na sociální psychologii, psychologii osobnosti, estetiku nebo ekonomii.
Více zde: